Tož to tak občas je. Konkrétně jednou za rok, že má člověk narozeniny. Poslední dobou dobou se jich v mým okolí nahromadilo děsně moc a já lítám z oslavy na oslavu a nezletilá se snažím nějak rozvrhnout picí plán, což se mi teda vůbec nedaří, jednou nepiju a podruhé piju až moc.
Jako tento pátek, kdy slavila sedmnáctiny jedna moje kamarádka, se kterou jsem se úplně náhodně seznámila ve frontě na bufet asi před půl rokem, o dva měsíce později jsem zjistila její jméno a od té doby spolu jakžtakž komunikujeme. A tak teda tam jsem byla pozvána. Bylo nás asi třináct, z toho jsem znala čtyři lidi, jednoho z vyprávění a další dva od pohledu ze školních chodeb. Říkala jsem si, jak toto dopadne. Dopadlo to dobře.
Zanedlouho nám oslavenčiny rodiče donesli dvoulitrovku piva. A jeden a půl litru vína. Bílýho vína, který bylo hnusně kyselý. A přesto jsme ho pili a pili a pili, až jsme ho snad ve dvojici nebo trojici dočista vypili. Z piva mi zbylo jen pár malých skleniček, protože o to se postaral Vilém. Bylo to pryč ani ne za hodinu a to nám ještě promlouvali do duše, ať pijeme pomalu, že v tom vedru ten alkohol rychle stoupne do hlavy, a ještě tady nikomu nebylo osmnáct. Tramtadadá.
Ostatní plavali v bazéně. Jako chápu, že je to skvělá věc, jak se ochladit a nedostat úpal nebo úžeh, prostě být v té vodě, blbnout, kdo ví co ještě, jenže k tomu tak nějak neodlučitelně patří se vyslíct do plavek a toto rozhodně nepodporuju, pač nemám ráda svoje tělo a nikdo další ho zbytečně vidět nemusí, žeano. Tak tedy, pak vylezl Vilém a začal se shánět po víně, my jsme se začaly shánět po pivě, všem nám alkohol došel a to bylo teprv kousek před šestou. Tedy vypravili jsme se já, Vilém, Terka a Romča na záchrannou výpravu. Do samoobsluhy. A protože jsem byla jedinej člověk, kterej trefil a měl orientační smysl a byl ještě tak nějak při smyslech, byla jsem teda ten náčelník, kterej to celý vedl. A zdárně dovedl do cíle, ovšem o čtvrt hodiny později, než zavírali. Vesnice.
A co teď? Hele, tam je hospoda. Jenže ta byla taky zavřená. A co teď? Hehe, no, co teď. V tom případě jsme se vydali směrem k Obecnímu úřadu. Čtveřice nezletilých děcek, kteří se motaj po chodníku tam a sem, smějou se úplně všemu a zároveň ničemu a bum, je nenapadne nic lepšího, než jít k Obecnímu úřadu. Byl tam taky kostel. Ale tam nám asi nic moc neprodaj, že, leda nějaký odpustky, který by se v našem případě možná aj hodily.
Cestou jsme ovšem potkali ceduli na koupaliště. Nojo, na koupališti určitě budou něco prodávat! A tak jsme zahli z hlavní silnice kamsi mezi baráky a pak jsme si uvědomili, že bychom za nějakej blbej nákup piva museli platit vstupný. Tak jsme teda prošli kolem a už jsme šli kdesi mezi poli a tam se u domů zjevila dvojice chlápků a někdo z nás řekl: "Hele, zeptáme se domorodců!", což teda rozhodně slyšeli, pač jsme byli pár metrů od nich. Vilém se pokusil nasadit svůj střízlivej výraz a ptal se, kde se dá něco koupit.
Nasměrovali nás někam po "té prašné kurvě" a pak na hlavní by měl být otevřenej pivní sklípek. Tak jo, pivo nám vyhovuje. Tož Vilém vešel dovnitř a toto znám jen z vyprávění: ukázal na karton osmi Postřižinskýho a zeptal se, kolik to stojí. A oni mu odpověděli, že tam je cenovka. Tak to teda koupil a když jsme procházeli kolem otevřených dveří, tak se na nás smáli. Otevřeli jsme si jedno pivo o elektrickej uzávěr, nebo tak něco, pili to po cestě, až jsme se vrátili na oslavu.
A tam jsme začali hrát hru "nikdy jsem..." blablabla a pili jsme a pili jsme a čím víc alkholu bylo v nás, tím víc ho logicky ubývalo. Hah, a co teď? Najednou se objevila další flaška vína a tak jsme začali pít to. To už jsem se cítila značně rozmazaně a rozhoupaně a chodila jsem od jednoho ke druhýmu, prohodila tam pár slov, šla dál, snažila jsem se hrát na kytaru, ale pletli se mi prsty a i jazyk, takže ze zpívání nic nebylo. Pak jsem zase objevila tu flašku vína, co někam zmizela, pila jsem a pila, a pak mi ji Jirka sebral a nechtěl vrátit.
To už jsme ale odcházeli na vlak. Asi jsme byli dost hluční a vypadali jsme dost divně, protože jsme šli v různých křivkách v různých shlucích, který řeší všechno od bisexuality až po nevím co. Ve vlaku jsme si dali selfie a v Brně jsme se rozešli. Já, Julie a Vilém jsme nadále pokračovali do hospody, kterou jsme hledali všude možně i nemožně, většinou to pivo bylo hrozně drahý, jako pade za půllitr je fakt moc. Nakonec jsme vlezli do nějaké pánoprstenovské hospody, kde byly obrázky s výjevy a ze stěny se do místnosti díval kamennej Gandalf.
Pak jsme teda šli na Čáru a že se rozejdem do svých domovů. Mezitím jsem si po cestě psala s kamarádem, ale neviděla jsem na to, co mi píše, natož co mu píšu. Když jsem to ráno viděla, říkala jsem si, že je fakt dobrej, že mi dokázal odpovídat. Párkrát jsem zakopla o obrubník, smála se, že už nefungujou semafory, a chvilu před jednou jsme s Julií došly domů, padly do postele a spaly a spaly a spaly.
Probudila jsem se s tak nesnesitelnou bolestí hlavy, že jsem to ještě nezažila, pokoj ještě tak jako ujížděl do boku. Skvěle. Dala jsem si prášek a pila jsem pořád jen vodu, aby to teda nějak přešlo. Přešlo. Někdy odpoledne.
